Přeskočit na obsah

Guillaume de Lamboy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Guillaume de Lamboy
Guillaume de Lamboy, rytina Pieter de Jode mladší, 1649
Guillaume de Lamboy, rytina Pieter de Jode mladší, 1649
Narození1600
Flandry
Úmrtí12. prosince 1659 (ve věku 58–59 let)
Znak Svaté říše římské Dymokury, Svatá říše římská
ChoťSibylla de Lamboy
Vojenská kariéra
HodnostPolní maršál, generál
Doba služby1618–1648
SloužilZnak Svaté říše římské Svatá říše římská
VálkyTřicetiletá válka
Války o dědictví španělské
BitvyBitva u Hanau
Bitva u Lützenu
Bitva u Nördlingenu
Bitva u Breitenfeldu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Guillaume de Lamboy, také Willem III. van Lamboy, baron z Cortesheimu, v českých zdrojích též Vilém Lamboy (asi 1590 Flandry – 12. prosinec 1659 zámek Dymokury) byl nizozemský šlechtic španělského původu, který se proslavil jako generál za třicetileté války ve službách Svaté říše římské. Dosáhl hodnosti polního maršála (1645) a v roce 1649 byl povýšen do stavu říšských hrabat. Během konfiskací po zavražděném Albrechtu z Valdštejna získal značný majetek v Čechách (Hostinné).[1]

Kariéra

[editovat | editovat zdroj]
Hrabě Vilém Lamboy

Pocházel z nizozemské šlechtické rodiny, po otci z Cortessemu v provincii Limburk (dnešní Belgie). V 16. století byla země podle nadvlády Španělů nazývána Španělské Nizozemí. Byl synem Wilhelma Lamboye (†1636) a jeho manželky Marguerite de Méan. Vychován byl ve Francii, vojenskou kariéru zahájil na začátku třicetileté války, kdy dorazil do Německa a pod velením hraběte Karla Buquoye odešel bojovat. Od roku 1632 velel pluku arkebuzírů. Během bitvy u Lützenu 16. listopadu 1632 velel jízdnímu pluku, ale byl vážně zraněn a zajat Švédy. Po propuštění ze zajetí byl v roce 1634 povýšen do stavu svobodných pánů a profitoval na rozdělování konfiskovaného majetku zavražděného Albrechta z Valdštejna. V roce 1636–1639 byl velitelem valonského pluku a v roce 1636 se zúčastnil tažení maršála Matyáše Gallase do Francie.[2] Téměř celý rok marně dobýval město Hanau.[3] V roce 1642 se na žádost kolínského arcibiskupa ujal vedení armády ve Španělském Nizozemí, aby vyhnal francouzsko-hesenské vojsko, vedené Jeanem-Baptistem Budesem, hrabětem z Guébriantu. Dne 17. ledna byla Lamboyova armáda poražena u Kempenu. Lamboy byl zajat s 3000 muži, zatímco na 2800 jeho vojáků bylo zabito.[4] V roce 1645 byl jmenován císařským polním maršálem[5] a převzal vrchní velení ve Vestfálsku, velel v jedné z posledních bitev třicetileté války u Wevelinghovenu. V roce 1648 byl účastníkem jednání o Vestfálském míru a v roce 1649 získal titul hraběte. Poté se zdržoval na svých nabytých statcích v Čechách, ale vlivné postavení v císařské armádě si udržoval i v následujících letech. V roce 1657 byl na hranici s Bavorskem a Horní Falcí pověřen velením vojenského sboru, které mělo zajistit hladký průběh cesty Leopolda I. na volbu císaře do Frankfurtu.[6]

Zemřel 12. prosince 1659 na zámku v Dymokurech. Pohřben byl v rodinné hrobce v kostele sv. Františka Serafínského v Hostinném, posléze začleněného do areálu kláštera františkánů.[7]

Majetek v Čechách

[editovat | editovat zdroj]
Klášterní kostel sv. Františka Serafínského v Hostinném s hrobkou Lamboyů

Jeho prvním majetkem v Čechách byl statek Nové Zámky s Olešnicí, které získal v roce 1633 jako léno Frýdlantského vévodství od Albrechta z Valdštejna. Po Valdštejnově smrti získal Nové Zámky do dědičného vlastnictví a v následném procesu konfiskace Valdštejnova majetku uplatnil Lamboy svůj nárok na podíl podložený vojenskými zásluhami.[8][9] V souvislosti s tím obdržel také český inkolát. V roce 1637 získal od královské komory panství Hostinné s deseti vesnicemi a připojeným statkem Čistá.[10] Z předepsané kupní ceny 78 766 zlatých mu bylo 60 000 odpuštěno za vojenské služby, zbytek měl doplatit kartuziánskému klášteru ve Valdicích.[11] V Hostinném se Lamboy usadil po třicetileté válce v roce 1649 a hned nastolil přísnou rekatolizaci. V souvislosti s tím povolal do města jezuity (1649), plánovaná výstavba jezuitské rezidence se však protahovala především z finančních důvodů. Jezuité nakonec Hostinné opustili v roce 1666 a Vilémův nástupce Jan Lambert povolal do města františkány, kteří zde založili klášter. I když pro Hostinné získal od císaře Ferdinanda III. celkem třikrát potvrzení starších městských privilegií[12], vedl četné spory s měšťany, především v otázce jejich liknavého přístupu při prosazování rekatolizace. Kromě toho se řadu let soudil s rodem Valdštejnů o právo mýtného na mostech na Labi. Mimoto ještě vedl soudní spory s bývalými majiteli menších statků ještě před jejich začleněním do Frýdlantského vévodství.[13]

Majetek ve východních Čechách rozšířil v roce 1643 přikoupením panství Bělohrad[14], které získal od císařského plukovníka Jindřicha ze St Julien.[15] K panství Bělohrad patřilo deset vesnic. Dalším významným majetkem bylo panství Dymokury, které koupil v roce 1654.[16] Jeho tehdejší majitelka hraběnka Františka Pálffyová, rozená Khuenová, žila v Uhrách jako manželka palatina Pavla IV. Pálffyho a o majetek zděděný po otci v Čechách neměla zájem. Dymokury s Městcem Králové, 31 vesnicemi, 13 hospodářskými dvory a rozsáhlou soustavou rybníků koupil Lamboy v roce 1654.[17] V Dymokurech byla tvrz, která zřejmě zanikla během třicetileté války a Vilém Lamboy zde hned po získání panství nechal postavit přízemní barokní zámek.[18] Ten se stal nakonec jeho trvalým sídlem a v prosinci 1659 zde zemřel. Původně byl pohřben v Hostinném v děkanském kostele Nejsvětější Trojice, v roce 1678 byly jeho ostatky přeneseny do nově zřízené hrobky ve františkánském kostele sv. Františka Serafínského.[19] Svými mecenášskými aktivitami se Lamboy připojil k řadě vysloužilých vojevůdců, kteří za třicetileté války dosáhli rychlé kariéry v armádě i šlechtické hierarchii a pochybný zisk majetku v Čechách se snažili legitimovat okázalou podporou katolické církve.[20]

Po otci byl také dědicem majetku v Nizozemí a v roce 1641 nechal přestavět zámek Dessener, v roce 1657 ale tyto statky prodal.


Rodina

[editovat | editovat zdroj]
Erb rodu Lamboyů na podstavci mariánského sloupu na náměstí v Hostinném

V roce 1641 se oženil se Sibyllou von Boyneburg Bemmelburg, německou baronkou z Hohenbergu (†1687). Sibyla byla dcerou Johanna von Bemmelburg na Boyneburgu, Erolzheimu a Marktbissingenu, guvernéra Innsbrucku, a hraběnky Kateřiny z Montfortu. Sibyla jako hraběnka Lamboyová založila 10. října 1655 v Praze první klášter voršilek v habsburské monarchi, do kterého uvedla 7 sester z mateřského kláštera v Lutychu. V roce 1678 iniciovala výstavbu mariánského sloupu v Hostinném, což dokládá latinský nápis a erb Lamboyů.[21] Alianční erb manželů Lamboy-Boyneburg se dochoval také nad vstupní branou zámku Dessener nedaleko Maastrichtu. V roce 1659 koupila Sibyla městské pozemky severně od Hostinného a založila zde hospodářský dvůr, který až do 19. století nesl její jméno (Sibilla Hof). Dvůr později zanikl, ale v severní části Hostinného zůstalo dodnes místní pojmenování Sibyla.

Vilém Lamboy měl s manželkou Sibylou šest dětí. Nejstarší dva potomci Marie a Vilém František zemřeli v dětství, z dalších dcer se jedna stala jeptiškou kláštera voršilek v Kolíně nad Rýnem. Dědicem majetku se stal syn Jan Lambert Antonín (1644–1669), který byl v době otcova úmrtí ještě nezletilý a poručnickou správu majetku vedla matka Sibyla. Dědictví převzal v roce 1664, stal se radou apelačního soudu a oženil se s hraběnkou Annou Marií Františkou z Martinic (1652–1694), dcerou nejvyššího hofmistra Českého království Maxmiliána Valentina z Martinic. Jan Lambert však zemřel již v roce 1669 ve věku 24 let, jediný syn Jan Maxmilián zemřel v roce 1683 ve věku třinácti let. Poručnickou správu vedla matka Anna Marie Františka, která krátce po ovdovění prodala značnou část rodového majetku (Bělohrad v roce 1669 Valdštejnům a Dymokury v roce 1673 Colloredům).[22] Hostinné zdědila nejprve dosud žijící Sibyla, po její smrti 1687 pak Anna Marie Františka, která je přinesla jako vklad do druhého manželství s Václavem Norbertem Oktaviánem Kinským.[23]

Vilémova sestra Anna Catharina de Lamboy (1609–1675) byla řeholnicí řádu cisterciaček, stala se abatyší opatství Herkenrode v Hasseltu v Belgii. Bratr Jiří († 1641) také sloužil v císařské armádě a stal se plukovníkem a majitelem pluku.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Ottův slovník naučný, díl XV.; Praha, 1900 (reprint 1999); s. 584–585 (heslo Lamboy) ISBN 80-7185-226-0
  2. ↑ REBITSCH, Robert: Matyáš Gallas (1588–1647). Císařský generál a Valdštejnův dědic; Praha, 2013; s. 98, 100–101 ISBN 978-80-247-4778-1
  3. ↑ Digitale Bibliothek - Münchener Digitalisierungszentrum. daten.digitale-sammlungen.de [online]. [cit. 2022-07-08]. Dostupné online. 
  4. ↑ HÖBELT,Lothar: Ferdinand III. Mírový císař proti vůli; České Budějovice, 2015; s. 206, 211–212 ISBN 978-80-88030-09-6
  5. ↑ Služební postup Viléma Lamboye in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618–1815), Vídeň, 2006; s. 54 dostupné online
  6. ↑ HRBEK, Jiří: Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou (1657–1658); České Budějovice, 2009; s. 115, 205 ISBN 978-80-86829-43-2
  7. ↑ Klášter Hostinné. www.klasterhostinne.cz [online]. [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. 
  8. ↑ JANÁČEK, Josef: Valdštejn a jeho doba; Praha, 1978; s. 528
  9. ↑ KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti a obecné aspekty; Matice moravská, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2006; s. 684 ISBN 80-210-4130-7
  10. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 86
  11. ↑ BÍLEK, Tomáš Václav: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, II. díl; Praha, 1883; s. 784 dostupné online
  12. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II.; Praha, 1997; s. 234 ISBN 80-85983-14-1
  13. ↑ TIKOVSKÝ, Ondřej: S údělem prosebníka. Restituční úsilí šlechty českého severovýchodu potrestané pobělohorskými konfiskacemi; České Budějovice, 2011; s. 113–114, 251–252 ISBN 978-80-86829-83-8
  14. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III.; Praha, 1998; s. 347 ISBN 80-85983-15-X
  15. ↑ BÍLEK, Tomáš Václav: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, II. díl; Praha, 1883; s. 792–793 dostupné online
  16. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I.; Praha, 1996; s. 806 ISBN 80-85983-13-3
  17. ↑ Historie obce - Oficiální stránky Obce Dymokury. www.dymokury.cz [online]. [cit. 2022-07-08]. Dostupné online. 
  18. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 103
  19. ↑ Vilém Lamboy na webu františkánského kláštera v Hostinném dostupné online
  20. ↑ PRCHAL, Vítězslav: Společenstvo hrdinů. Válka a reprezentační strategie českomoravské aristokracie 1550–1750; Národní památkový ústav, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2015; s. 258 ISBN 978-80-7422-279-5
  21. ↑ SLOUKA, Jiří: Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy; Praha, 2010; s. 101–102 ISBN 978-80-247-2996-1
  22. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 256
  23. ↑ Rodokmen Martiniců dostupné online

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Guillaume_de_Lamboy&oldid=24166604“